Pamětníci
Michael Fleischmann
Josef Klíma (Kateřina Kroupová, Veronika Groschupová)
Libor Vacek
Josef Vlček (Adam Hemelík)
Tomáš Zikmund
Jan Fiala (Jakub Jirásek)
Petr Nováček (Daniel Palát, Džindžin Michael)
Stanislav Dutka (David Schalek, Kamil Schreiber)
Alexandr Hemala (Sandra Sýkorová)
Jovan Dezort (Jana Benešova)
Jan Stejskal
Olga Čermáková
Marta Skarlandtová
Jarmila Konrádová
Blanka Stárková
Saskia Burešová
Hana Kofránková
Jan Urban
Aleš Procházka
Petr Vichnar
Otto Olejár
Bohumil Doležal
Miloň Čepelka
Anna Slezáková
Dříve pracovala jako novinářka a parlamentní zpravodajka pro Lidovou demokracii. Nyní externě působí v Mladé frontě DNES v kulturní rubrice.
Hana Palcová
Hana Palcová, rozená Škarpíšková, se narodila 4. prosince 1946 v Praze-Bubenči do učitelské rodiny. V šesti letech jí zemřela matka Zora a otec Vladimír se podruhé oženil. Vystudovala zdravotnickou školu a později obor sociologie na Filozofické fakultě UK. V květnu 1968 byla pozvána na několik týdnů do Spojených států amerických. Na univerzitě v Gainesville pak měla možnost studentům politologie referovat o životě v socialistickém Československu. Krátce po návratu zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy. Pracovala tehdy ve státní umělecké agentuře Pragokoncert, později působila jako kurátorka pro romské (tehdejší mluvou cikánské) obyvatelstvo. Seznámila se s prohlášením Charty 77, ale kolegové ji od podpisu odradili. Přesto se poté, co přišla o zaměstnání a navázala kontakt s cestovatelem Jiřím Hanzelkou, dostala do hledáčku komunistické Státní bezpečnosti a absolvovala výslechy, kde jí vyhrožovali. S manželem Miloslavem Palcem se rozhodli pro emigraci. Na Vánoce roku 1979 Hana s devítiletým synem vycestovala do Rakouska, kam za nimi zanedlouho přicestoval i Milan. Útočiště našli u rakouských přátel, se kterými se seznámili v Československu. V červnu roku 1980 odjeli do Spojených států amerických. V letech 1986 až 1996 pamětnice působila jako hlasatelka a redaktorka v československé redakci rozhlasové stanice Hlas Ameriky. V 90. letech se rodina vrátila do původní vlasti.
Václav Šašek
Český dramaturg a filmový scenárista. Jeho práce je spojena především s československým filmem tzv. české nové vlny 60. let 20. století. Začínal v 50. letech v redakci Večerní Prahy. Do Filmových studií Barrandov nastoupil roku 1960, do tvůrčí skupiny Šebor - Bor. Jeho první realizovaný film jakožto dramaturga byl Černý Petr režiséra Miloše Formana. Poté začal psát i scénáře. Mezi nejdůležitější filmy, ke kterým napsal scénář patří Intimní osvětlení, na kterém spolupracoval s Jaroslavem Papouškem. Za scénář k filmu Helimadoe, který vychází ze stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka, obdržel v roce 1994 Českého lva.
Stanislav Motl
Vystudoval střední ekonomickou školu, posléze Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Jako novinář začal publikovat na počátku 70. let v regionálních novinách, ve kterých působil deset let. Později byl reportérem v časopisech Svět v obrazech, Signál, Reflex. Znám je zejména knihami s historickou tématikou, které se převážně týkají období druhé světové války. Od roku 1995 byl jedním z reportérů investigativního pořadu Na vlastní oči televize Nova. Od roku 2010 připravuje v Čro 2 svůj autorský pořad s názvem Stopy, fakta, tajemství, který dostal i televizní podobu.
Radka Kvačková
Vystudovala dokumentární film na pražské FAMU. Od 60. let pracovala v deníku Svobodné slovo. Od roku 1990 pracuje v obnoveném deníku Lidové noviny, kde působí jako vedoucí přílohy Akademie. Společně s Jaroslavem Spurným a Janem Bednářem získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2011.
Karol Polák
Pracoval v rozhlase jako noční hlasatel. Jako první sportovní přenos komentoval krasobruslařskou exhibici v roce 1959. A v roce 1962 se stal komentátorem v nově vzniklé sportovní redakci Československé televize. Zde pracoval dalších skoro 35 let a zde také vyslovil několik nezapomenutelných výroků. Svým osobitým stylem komentoval řady přenosů z olympijských her, mistrovství světa, mistrovství Evropy atd. Moderoval sportovní pořad na slovenském rádiu Hornet a působí také coby příležitostný moderátor různých společenských akcí. V seznamech spolupracovníků StB je uveden jednak jako tajný spolupracovník, jednak jako "důvěrník", krycí jméno Eva a Šport.
Jan Pelc
V roce 1977 absolvoval stejně jako jeho otec učební obor strojní zámečník. Tomuto řemeslu se ostatně učil i Olin, hlavní postava z Pelcova stěžejního a zdaleka nejdiskutovanějšího románu ...a bude hůř. Roku 1981 Pelc emigroval přes Jugoslávii, Itálii a Rakousko do Francie, což je trasa, kterou kopíruje putování Olina v poslední, třetí části románu. Po několikaměsíčním pobytu v Marseille odjel Pelc do Paříže, kde v letech 1982 až 1990 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid a v němž byla otištěna ukázka Dětí ráje, prostředního dílu románu ...a bude hůř. V Paříži Pelc v roce 1983 řídil také knižní edici Světlík. Paralelně s tím vydával Kus řeči, které vyšlo v pěti číslech. V polovině devadesátých let pracoval necelý rok v Paříži na československém velvyslanectví. Přispíval do mnichovské Národní politiky, římských Listů, vídeňského Paternosteru nebo do samizdatového časopisu Vokno. V osmdesátých letech se podílel na programu rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Pelc je také autorem rozsáhlého rozhovoru s Ivanem Martinem Jirousem.
Jaroslav Suchánek
Svoji kariéru začal v roce 1962 v Československém rozhlase, také pracoval ve sportovní rubrice deníku Svobodné slovo a později přešel do Československé televize, kde pracoval 25 let. V ní se věnoval především lyžování, cyklistice a gymnastice. Ve své knize uvádí, že komentoval bezmála čtyři tisíce hodin různých sportovních přenosů. Komentoval a moderoval také některé dětské sportovní i znalostní soutěže vysílané Československou televizí v rámci programů určených pro školy, děti a mládež. V současné době moderuje různé kulturní akce. Jeho synem je moderátor a herec Michal Suchánek.
Jindra Klímová
Po absolvování gymnázia v Karlových Varech působila v letech 1951 až 1954 jako redaktorka deníku Mladá fronta. V letech 1954 až 1962 byla redaktorkou Českého rozhlasu v Plzni a v letech 1962 a 1970 působila v Českém rozhlase v Praze. V březnu 1970 byla v rámci normalizace propuštěna po své postoje v době tzv. Pražského jara. Pracovala jako pokladní, servírka, prodavačka nebo technická kontrolorka. V letech 1990 až 1991 se opět stala redaktorkou Československého rozhlasu. Od té doby spolupracuje s rozhlasem jako externistka a přispívá do Týdeníku Rozhlas. Za svou práci získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Miroslav Sígl
Vystudoval měšťanskou školu T. G. Masaryka v Neratovicích a Jubilejní měšťanskou školu Svatopluka Čecha v Obříství, dále Obchodní akademii Praha-Karlín a Vysokou školu politickou v Praze. Stal se redaktorem Mladé fronty (květen 1945 až 1951, propuštěn z politických důvodů), Hospodářských novin (1957 až 1965), Televizních novin Československé televize, Mediažurnálu, Inovačního podnikání, Času (časopis Masarykova demokratického hnutí , v letech 2005-2006 byl předsedou redakčního kruhu) a dalších periodik. Přispíval do mnoha dalších periodik. Jeho tématy byly hlavně ekonomika, žurnalistika a regionální historie. Jako pracovník redakce Televizních novin se v srpnu 1968 podílel na vzniku a provozu rozhlasového Svobodného vysílače, proto byl následně z ČST propuštěn. V době normalizace (od roku 1971) nemohl publikovat. Do roku 1988 pracoval jako rešeršér ve Strojírenském informačním ústavu, odkud musel odejít kvůli šíření samizdatových Lidových novin. Po sametové revoluci byl zakládajícím členem Syndikátu novinářů České republiky a spoluzakladatelem Klubu novinářů Pražského jara 68.
Miroslav Jelínek
Jelínek, narozený v roce 1928, v padesátých letech minulého století vystudoval novinářskou fakultu a pracoval v tisku. Od roku 1960 do roku 1969 byl šéfredaktorem deníku Mladá fronta, v této funkci se aktivně podílel na tzv. obrodném procesu, jehož konec přinesla okupace Československa armádami zemí Varšavské smlouvy. Šéfredaktorské funkce byl po okupaci Československa armádami zemí Varšavské smlouvy zbaven usnesením ÚV KSČ, v období tzv. normalizace pracoval jako izolatér a výškový montér ve výrobním družstvu. Do mediální sféry se vrátil po listopadu 1989 jako šéfredaktor obnoveného časopisu MY 90-91, posléze vedl deník Právo lidu. Do samého závěru svého života byl redaktorem Hospodářských novin. Zapojil se do obnovy novinářské organizace, která s názvem Syndikát novinářů ČR nahradila zkompromitovaný Československý svaz novinářů. Současně byl předsedou Klubu novinářů Pražského jara 1968. V posledním období se jako předseda Syndikátu novinářů ČR intenzivně věnoval obhajobě zájmů novinářů zejména ve vztahu k tzv. "náhubkovému" zákonu. "V jeho osobě odchází významný novinář, který se nikdy nezpronevěřil svým zásadám a přesvědčení," uvedli zástupci syndikátu. Zemřel v roce 2009.
Pavla Jazairiová
Pavla Jazairiová, známá rozhlasová reportérka, spisovatelka a cestovatelka, cítila už od narození neukotvenost a nestálost. Narodila se v roce 1945 ve francouzském Munsteru české matce a holandskému otci. Maminka musela za války přerušit studia medicíny a univerzitu dokončila ve Francii. Pavly dětství nepatřilo k těm, na které se vzpomíná s láskou. Rodina pro ni nic neznamenala, neposkytovala jí řád. Například nedostudovala ani jednu třídu základní školy v jedné zemi. Chvíli žila ve Francii, chvíli v Čechách. Zlomem v jejím životě bylo gymnázium, kde se skamarádila s Annou, dcerou spisovatelky Lenky Reinerové. Zde získala druhou rodinu, která jí poskytla naprosto jiný pohled na historii i současnost. Také díky Anně se začala pohybovat v prostředí pražské intelektuální smetánky. Se svou dokonalou francouzštinou se dostala k rozhovoru s J. P. Sartrem, kde tlumočila. Pak nastoupila do Českého rozhlasu jako sekretářka francouzské sekce, později sama začala připravovat rozhovory a vymýšlela pořady. Při jedné reportáži se seznámila se svým prvním manželem Mufidem Jazairim, Iráčanem, který u nás studoval žurnalistiku. S ním má dva syny, Nisana a Martina. Pro Pavlu začala být čím dál tím důležitější práce. Cestovala, chtěla zprostředkovat lidem to, co na cestách poznávala a stále poznává, především kontrasty světa, sociální a rasová nespravedlnost.
Luboš Dobrovský
Český novinář, disident a politik, překladatel z ruštiny a polštiny. Studoval vojenské a pak civilní gymnázium v Moravské Třebové, později rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. Vstoupil do komunistické strany, v letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967-1968 dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích. Roku 1958 začal publikovat v literárním časopisu Plamen, dále publikoval v Literárních novinách, v časopisech Reportér, Politika a dalších. Později redigoval samizdatový časopis Kritický sborník a od roku 1987 samizdatové Lidové noviny. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Na přelomu let 1989 a 1990 byl mluvčím Občanského fóra, od ledna do června 1990 působil jako náměstek Federálního ministra zahraničních věcí. Od října 1990 do června 1992 byl ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Poté byl do února 1996 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V letech 1996 až 2000 byl českým velvyslancem v Ruské federaci.
Jaroslav Veis
Po maturitě roku 1963 začal pracovat v nakladatelství Svoboda. Roku 1964 se přihlásil ke studiu žurnalistiky na Institutu osvěty a novinářství, resp. Fakultě osvěty a novinářství, resp. Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy (v letech 1968-1969 absolvoval studijní pobyt ve Velké Británii), které ukončil roku 1970. Roku 1971 se oženil s novinářkou a rovněž překladatelkou z angličtiny Veronikou Maxovou, se kterou má dva syny. Od roku 1970 do roku 1972 pracoval Jaroslav Veis jako odborný asistent v Ústavu světové ekonomiky Československé akademie věd. Roku 1973 nastoupil jako redaktor do časopisu Sedmička pionýrů a začal se zabývat popularizací vědy a techniky a psaním vědeckfantastických povídek. Své populárně vědecké články vydával v celé řadě periodik a za tuto svou činnost obdržel roku 1976 cenu Československé akademie věd. Svou práci v Sedmičce pionýrů ukončil Jaroslav Veis roku 1984, kdy se stal vedoucím redaktorem v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 1990 do roku 1993 pak působil v deníku Lidové noviny (v letech 1991-1992 jako šéfredaktor). Poté odjel na roční stipendium do USA. Po návratu v roce 1994 krátce pracoval ve zpravodajské redakci Rádia Svobodná Evropa v Praze a od roku 1995 začal souběžně pracovat v redakci vědeckého časopisu KMIT (Komunikace-Média-Informace-Technologie) a v Centru nezávislé žurnalistiky. V roce 1995 získal Cenu ČSAV. Roku 1996 se stal členem Centra mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a komentátorem týdeníku Týden. Od roku 1997 působí jako poradce předsedy a nyní místopředsedy Senátu Parlamentu České republiky Petra Pitharta.
Jana Klusáková
V 60. letech pracovala ve filmovém průmyslu (titulky) a v tehdy populárním programu Československého rozhlasu Mikrofórum měla týdenní desetiminutovku o filmových novinkách. Přispívala do týdeníku Student. Za normalizace musela v roce 1971 odejít z Ústřední půjčovny filmů, kde pracovala v oddělení propagace, do "svobodného povolání". Dvacet let tlumočila a překládala z ruštiny (Bulgakov, Čechov, Turgeněv, Saltykov-Ščedrin). V roce 1975 strávila pár měsíců v ruzyňské vazební věznici na udání Vladimira Moroze (krycí název akce: Akce Lina). Koncem 80. let zase směla začít pracovat pro rozhlas. V lednu 1990 tlumočila na přání prezidenta Václava Havla jeho první setkání s Michailem Gorbačovem v Kremlu. Od roku 1989 píše knižní rozhovory - se sochařem Olbramem Zoubkem, s herci Janou Brejchovou a Jiřím Bartoškou, zpěvačkou Hanou Hegerovou (nepublikováno na přání Hany Hegerové), se sociologem Fedorem Gálem (1992), psychiatrem Františkem Klátilem, s politiky Petrem Pithartem (1992), Jiřím Dienstbierem (1993), Karlem Schwarzenbergem (1993), Václavem Klausem (1997), Janem Rumlem (1998), Otakarem Motejlem (1999), s malířem Vladimírem Kokoliou. Od roku 1990 přispívá i do týdeníku Respekt.Od roku 1995 je redaktorkou ČRo 1, Radiožurnálu (Knihovnička, Kniha týdne, Na scéně, Host Jany Klusákové, Nad věcí). V roce 1999 byla první předsedkyní správní rady Nadace Open Society Fund Praha. V roce 2002 jí byla udělena novinářská cena Ferdinanda Peroutky.
Libor Dvořák
V letech 1959 až 1963 pobýval v Sovětském svazu. V roce 1967 ukončil mladoboleslavskou Střední zemědělskou technickou školu mechanizační, po které pokračoval studiem filosofie a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval roku 1974. Až do sametové revoluce byl zaměstnán v časopise Sovětská literatura, v období 1990-1991 se stal jeho šéfredaktorem a ředitelem Lidového nakladatelství Praha. Poté postupně pracoval na pozici redaktora ve Východoevropské informační agentuře, České televizi (1992-1993 a opět 1996-2005), Rádiu Alfa (1993-1995), České informační agentuře (1995-1996). Od roku 2005 do současnosti je členem redakce Českého rozhlasu 6, kde se podílí na vzniku pořadů Studio Stop, Rozmluvy, Politická literatura na českých pultech a Zaostřeno na vědu. Pracuje také v redakční radě časopisu Plav. Je překladatelem z ruštiny, mezi autory, jejichž díla překládá patří například bratři Strugačtí, Michail Bulgakov, Anton Pavlovič Čechov nebo Vladimir Sorokin.
Otakara Černý
Vystudoval učitelství matematiky a fyziky Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, oba předměty poté dvacet let učil na učilišti v Kladně. Od roku 1969 pracoval v Československé a posléze v České televizi. V letech 1969-1989 pracoval jako externí člen Redakce sportu, práci se mohl věnovat pouze externě z kádrových důvodů, neboť během základní vojenské služby podepsal rezoluci na podporu Alexandra Dubčeka a proti vstupu spojeneckých vojsk. V roce 1971 vyhrál konkurz do ČST, ovšem odmítl vstoupit do KSČ, a proto i nadále působil jako externista. V roce 1989 se stal interním členem Redakce zpravodajství, kterou také vedl. V letech 1989-1997 moderoval politické diskusní pořady Debata a Co týden dal, kde proslul mimo jiné otázkou "A co na to občan?". V roce 1998 po odvolání Iva Mathého z pozice generálního ředitele ČT odešel rovněž a začal se věnovat komentování v denním tisku. V letech 2000-2002 dělal tiskového mluvčího ministru zdravotnictví Bohumilu Fišerovi. V roce 2002 se vrátil do České televize a působil jako šéfredaktor Redakce sportu, podílel se na spuštění samostatného sportovního kanálu ČT sport. V letech 2008-2013 moderoval sportovní diskusní pořad Na slovíčko. V březnu 2013 odešel do důchodu.
Jan Rosák
Český rozhlasový a televizní hlasatel, scenárista, voiceover, příležitostný herec a moderátor. V Československém rozhlase začínal v roce 1971, odkud pak v roce 1976 přešel pracovat do Československé televize. Jedná se o pětinásobného držitele ceny TýTý v kategorii moderátor.
Jan Martínek
Vystudoval Vysokou školu zemědělskou, fytotechnický obor. Působil ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, oddělení šlechtění hybridní pšenice. Vystudoval postgraduálně Univerzitu Karlovu, genetika a fyziologie rostlin. 1983 - 1993 redaktor, ekonomická redakce Československé televize. 1983 - 1985 postgraduální studium - Univerzita Karlova, žurnalistická fakulta. Od roku 1978 kytarista skupiny Žlutý pes. Po roce 1993 pomáhal spoluzakládat zpravodajství TV Nova, následně pracoval také pro TV Prima a později byl ředitelem malé zpravodajské televize Z1. Absolvoval zahraniční stáže v USA a v britské BBC.
Přemysl Čech
Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK. Od roku 1981 zaměstnán s krátkou přestávkou na různých pozicích v ČST respektive ČT, v poslední době se věnuje moderování ekonomických pořadů. Autor knihy Objektiv s úsměvem (2010).
Oldřich Vejvoda
Novinář, bývalý redaktor, moderátor a zpravodaj Československé televize. Narodil se 14. února 1948. Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze (1967-1972) a následně pokračoval v doktorském studiu. Před studiem na vysoké škole pracoval rok v časopise Svět v obrazech. Do Československé televize nastoupil v červnu roku 1971 jako redaktor elév, a to do zahraničně-politické redakce, kde působil až do svého odchodu z televize v roce 1990. V ČST pak od listopadu roku 1971 pracoval jako redaktor, následně působil na pozicích komentátora, reportéra, zahraničního zpravodaje, moderátora Televizních novin a pořadu 24 hodin ve světě a vedoucího zahraniční redakce Televizních novin. Díky dobré znalosti angličtiny se zaměřoval hlavně na anglosaské, později západní země. Jako zvláštní zpravodaj cestoval po celém světě, především do západoevropských zemí a Severní Ameriky, ale navštěvoval i asijské a africké státy. V letech 1983 až 1988 byl stálým zpravodajem ČST v Paříži a věnoval se událostem ve Francii, Velké Británii, Španělsku a Portugalsku. Podílel se i na několika dokumentárních filmech, například o Velké Británii, situaci v Severním Irsku nebo o afrických zemích. Během své kariéry dělal množství rozhovorů s významnými představiteli politiky i dalších oblastí společenského života, mj. s Richardem Nixonem, Henrym Kissingerem či Zbigniewem Brzezinskim. Za svou novinářskou činnost získal cenu Zlatý krokodýl. Po svém odchodu z televize pokračoval v novinářské činnosti, například je dlouholetým korespondentem evropského týdeníku New Europe. Byl rovněž šéfredaktorem vydavatelství Maclean-Hunter pro střední Evropu. Dále působí jako mediální poradce a často pořádá tiskové konference. Věnuje se též výuce cizích jazyků a rétoriky.
Karel Hvížďala
V letech 1966 - 1970 pracoval jako redaktor v časopisu Mladý svět, v období po začátku tzv. normalizace 1971 - 1974 byl redaktorem v nakladatelství Albatros. Založil a řídil edici Objektiv. V letech 1978 - 1990 byl v exilu v SRN, kde žil v Bonnu, pracoval v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a spolupracoval jako žurnalista s rozhlasovými stanicemi RFE (Radio Svobodná Evropa), Deutschlandfunk, Deutsche Welle, BBC, psal rozhlasové hry a přispíval do exilových časopisů. Od roku 1990 šéfreportérem (do 1992) Mladé fronty / MF Dnes a předsedou představenstva společnosti MAFRA, v roce 1993 šéfredaktorem Mladého světa, v letech 1994 až 1999 šéfredaktor a spoluvydavatel zpravodajského týdeníku Týden, který spoluzaložil. Od roku 1999 je svobodným žurnalistou a spisovatelem.
Jiří Vejvoda
Od roku 1981 publikoval titulní rozhovory se slavnými osobnostmi v časopisu Mladý svět (Elton John, Tina Turner, Donovan, ale také Miroslav Žbirka, Peter Nagy, Zuzana Kronerová atd.). Jako publicista a moderátor začal spolupracovat s Československým rozhlasem (od r. 1983) a Československou televizí (od r. 1985). Pro rozhlas připravoval a uváděl pořady jako Dobré jitro, Mikrofórum či 3x60 a to stereo. Na obrazovce ČT uváděl cykly Hudební aréna a Studio mladých. Vydal své první knížky: antologii světových písničkářů Víc než jen hlas (spoluautor František Novotný), cestopis Města z jiného těsta či knížku rozhovorů s československými hvězdami rocku a popu Nárok na rock. V letech 1990 a 1991 moderoval každotýdenní Hovory z Lán s prezidentem Václavem Havlem.
Jarmila Lakosilová
Narozena 21.09.1938 Frenštát pod Radhoštěm, okr. Nový Jičín, rozhlasová redaktorka, publicistka.
Jaroslav Prchal
Sportovní novinář
Jindřich Beránek
Po maturitě na gymnáziu 1952 nebyl z kádrových důvodů přijat na vysokou školu. 1956-61 vystudoval žurnalistiku a 1966-69 estetiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. 1960-64 redaktor deníku Mladá fronta v Praze, 1964-69 vedoucí redaktor kulturní rubriky krajského deníkuPrůboj v Ústí nad Labem; 1962-70 člen KSČ. Pro svou aktivní podporu reformního hnutí v letech 1968-69 byl nucen odejít z tisku, vyloučen z KSČ i ze Svazu novinářů. 1970-73 působil jako dramaturg v Krušnohorském divadle v Teplicích, 1973-90 pracoval v hospodářské sféře (ekonom výrobního družstva Druopta). 1989-90 předseda rehabilitační komise Syndikátu novinářů. 1990-91 zástupce šéfredaktoraSeveročeského deníku v Ústí nad Labem, 1991-92 vedoucí vnitropolitické rubriky deníku Právo lidu, 1992-93 zástupce šéfredaktora Svobodného slova; 1994 šéfredaktor týdeníku a 1997-2001 měsíčníku Právo lidu; spolupracovník řady dalších novin a časopisů (Práce, Národní osvobození, Trend). Od 1994 člen ČSSD, od 2001 předseda její místní organizace v Praze-Podolí a člen obvodního výkonného výboru v Praze 4. Autor a editor vzpomínkových publikací, věnovaných historii gymnázia v Dušní ulici na Starém Městě pražském (Náš dějepis, 2002; Naše škola, 2004) a řady povídek, otištěných časopisecky či v antologiích.
Jiří Pittermann
1956 - 1969 redaktor, publicistická, žurnalistická a kritická činnost se soustředěním na film a televizi (mj. v red. Divadlo a Filmové a televizní noviny), umělecké překlady (mj. Končalovskij-Tarkovskij: Rublev, Erenburg: Kniha pro dospělé, Ze zápisníků Ilji Ilfa), spolupráce s filmem a televizí na různých úrovních (mj. překlad celovečerního dokumentu M.Romma Obyčejný fašismus). 1967 - 1969 člen předsednictva FITES. 1968 - 1969 zást šéfredaktora Filmových a televizních novin. 1970 taxikář. 1971 - 1984 náborář, uklízeč, archivář, propagační pracovník, příležitostný asistent režie. 1984 - 1988 nedobrovolně na volné noze. 1988 - 1989 Knižní velkoobchod - Nové knihy. 1970 - 1989 překlady divadelních her pod pseudonymem či propůjčeným jménem (mj. Ostrovskij: I chytrák se spálí, Vlci a ovce, Korostyljov: Pirosmani, A světlý je můj žal), odborné překlady, redakce bulletinu RDZN Premiéra atd. 1990 - 1997 ředitel programu Československé a (od 1992) České televize. Od 1998 externí a interní spolupráce s ČT, členství v odborných komisích a porotách, (od 2000) externí spolupráce s Centrem mediálních studií FSV UK aj. 1996 Zvl. cena Litfondu "za iniciaci a koncepci programu ČT2 a cílevědomé formování jeho podoby". Od 2000 člen České filmové a televizní akademie.
Naďa Mihaličová
Vyrůstala v Praze na Smíchově, kde také chodila do obecné školy a později do Drtinova dívčího gymnázia. Maturovala v roce 1947. Poté studovala dva roky žurnalistiku na Vysoké škole politické a sociální v Praze. V roce 1950 nastoupila do redakce Lidových novin, kde v té době šéfoval Jan Drda. Ovlivněna prostředím, kde dožívaly tradice z dob Karla Čapka, Eduarda Basse, Otakara Mrkvičky aj., učila se literárně hodnotným novinářským žánrům. Po zrušení Lidových novin přešla do redakce deníku Práce, kam se navracela po mateřských dovolených i jako novinářka seniorka až do zániku redakce v r. 1997. V době aktivní novinářské činnosti spolupracovala i s dalšími deníky a časopisy: Zemědělské noviny, Večerník, Večerník Praha, Vlasta, Mladý svět, Hotel Revue aj. Z jejích prací psaných humornou a čtivou formou povídek, rozhovorů, básniček a fejetonů je zřejmá snaha o zlepšení mezilidských vztahů. Od roku 2001 působí jako předsedkyně Klubu novinářů seniorů při Syndikátu novinářů České republiky v rámci Rady seniorů ČR.
Oldřich Soutner
Během svého života vystřídal mnoho různých profesí. Po studiu v Plzni začal pracovat jako inspektor kultury v Plasích. Později působil v deníku Pravda, který byl za minulého režimu jedním z krajských deníků KSČ. V první polovině roku 1968 se angažoval v událostech Pražského jara. Byl rozhodně tím, který se snažil o reformy současného stavu. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 musel Soutner po příchodu nového šéfredaktora deník Pravda opustit. V době normalizace bylo pro něj velmi těžké sehnat práci, nějakou dobu pracoval dokonce u pece na výrobu dlaždiček. V roce 1979 se mu díky známostem podařilo v Plasích sehnat práci kronikáře, což sám pan Soutner považuje také za určitou formu novinařiny. U plaské kroniky vydržel celých dvacet let, pozici kronikáře tedy zastával až do roku 1999. Mimo jiné je spoluautorem tří knih, které se věnují historii Plas. Tyto publikace vyšly k příležitosti 850. výročí založení města Plasy.
Richard Seemann
V Československém rozhlase, zahraničním vysílání, pracoval v letech 1951-1970. Po propuštění byl zaměstnán jako topič a v železářství. V roce 1990 se vrátil do služeb Československého rozhlasu, kde zastával různé funkce, mimo jiné ústředního ředitele. Od roku 1993 v je důchodu a nadále spolupracuje s Českým rozhlasem. Od roku 1997 až 2008 byl členem Rady Českého rozhlasu, kde zastával po pět let funkci předsedy.
Vladimír Votýpka
Vladimír Votýpka se narodil roku 1932 v Praze a s žurnalistikou přišel do styku během gymnaziálních let, kdy spolupracoval se sportovní redakcí deníku Svobodné slovo. Po maturitě studoval krátkou dobu na evangelické bohoslovecké fakultě a to v tehdejších politických poměrech stačilo jako důvod, aby nesměl vykonávat povolání redaktora. Nastoupil proto do zaměstnání v pražském projektovém ateliéru, pravidelně psal pro měsíční periodika Orbisu Im Herzen Europas, Wir und Sie a La vie Tchécoslovaque, určené pro zahraničí, spolupracoval s Propagační tvorbou a přispíval do obrazových týdeníků. O něco později se jeho články a povídky začaly objevovat i v časopisech pro děti a mládež. V normalizační době po Pražském jaru přijal místo redaktora a současně fotografa závodního časopisu československého tranzitního plynárenského podniku Transgas, kde mohl pracovat v relativně nezávislém prostředí. V té době už shromažďoval materiál pro svou knihu o české aristokracii, která vyšla až po pětadvaceti letech pod názvem Příběhy české šlechty (1995). Její pokračování Návraty české šlechty následovalo o pět let později a po dalších pěti letech vycházejí Paradoxy české šlechty, závěrečná část triptychu.
Vlastislav Toman
Vystudoval v Plzni střední průmyslovou školu elektrotechnickou, kterou dokončil roku 1948, až po II. světové válce, během níž byl totálně nasazen. Po dokončení studia nastoupil do plzeňské Škodovky. Poprvé publikoval krátkou povídku v časopise Vpřed v roce 1948. V letech 1953-1956 byl kulturním redaktorem časopisu Rudá zástava. V roce 1956 pomáhal zakládat časopis ABC, v roce 1959 se stal jeho šéfredaktorem, kterým byl až do dosažení důchodového věku (roku 1991). ABC bylo za jeho působení největším časopisem pro mládež. Od roku 1994 řídil časopis pro mládež Kamarád. Během svého života publikoval řadu dobrodružných i populárně naučných knih a scénářů komiksů, obvykle se sci-fi námětem. Tyto komiksy vycházely na pokračování v časopisu ABC, okrajově i jinde (Pionýrské noviny - Odesílatel neznámý). Věnoval se také popularizaci kosmonautiky a historii střelných zbraní. V roce 1974 byl oceněn cenou ČSAV za nejlepší populárně vědecké práce v tisku, rozhlase a televizi.
Eva Uhrová
Novinářka a nadšená historička zabývající se ženským hnutím. Narodila se roku 1938 jako dcera horníka a služky. Do médií se dostala v roce 1972, kdy v novinách objevila inzerát do redakce Ženy a módy, ve kterém hledalo vedení zaměstnankyni na organizační a administrativní práci.
Heda Čechová
Heda Čechová patřila mezi nejužší špičku českého hlasatelství a konferenciérství v 50. a 60. letech 20. století a je dnes považována za žijící legendu tohoto oboru u nás. Byla velice známá a populární zejména kvůli svému mimořádně kultivovanému zjevu, projevu i hlasovým dispozicím.
Josef Kleibl
Působil v rozhlase v Redakci vysílání pro školy. Podílel se například na pořadu Cestujeme na vlně 470 metrů. V 60. letech inicioval vznik pořadů Dobrou noc, děti a Meteor, který je s ním neodmyslitelně spjat. Nejprve ho řídil a poté byl jeho redaktorem. Po sametové revoluci byl šéfredaktorem hlavní redakce vzdělávání a poté programovým ředitelem. Od roku 1994 pomáhal Vladimíru Železnému s rozjezdem TV Nova.
Karel Tejkal
Rozhlasová legenda. V roce 1957 začal tehdejší korespondent Československého sportu Karel Tejkal spolupracovat se sportovní redakcí Československého rozhlasu, do které byl jako zaměstnanec přijat o deset let později. Mezitím od roku 1960 pracoval na plný úvazek jako zahraniční redaktor zpravodajské směny, do které se kvůli svému zapojení do srpnového vysílání musel v sedmdesátých letech vrátit.
Milan Rykl
Rozhlasový reportér, jedna z tváří pořadu Mikroforum.
Olga Šulcová
Začínala ve Večerní Praze. Poté byla krátce redaktorkou odborového deníku Práce, po prověrkách v květnu roku 1971 však musela místo opustit a živila se jako dělnice i jako korektorka v tiskárně. Během tohoto období vydávala Olga Šulcová samizdatový čtvrtletník Ze zásuvky i z bloku, přispívala i do exilového časopisu Listy či do samizdatových Lidových novin. Po listopadu 1989 byla zaměstnána právě v redakcích Listů a Lidových novin.
Otka Bednářová
V letech 1950-1963 pracovala jako redaktorka Čs. rozhlasu. Nejprve ve zpravodajství, posléze ve Vysílání pro ženy. V 50. letech poznání, že komunistická víra je naivní a slepá, ovlivnilo její další osud. V rozhlase hlásala po nápravě křivd, vzpírala se přitakávání režimu. Její heslo je: "Pravdivost ve všech situacích." V roce 1963 se stala scénáristkou a reportérkou pořadu pro mládež a děti ČST "Zvědavá kamera", jež byl oceněn v roce 1966 Trilobitem.
Zdeněk Velíšek
Původním povoláním filolog, televizním novinářem krátce v letech 1968-70 a od roku 1990 dodnes, specializován především na Evropu, které se věnoval v pořadech ČT Evropské fórum, Evropská mozaika, Evropské události, v televizních rozhovorech se světovým osobnostmi a v reportážích pro zpravodajské relace.
Dušan Tomášek
Český novinář, publicista a spisovatel literatury faktu. Vystudoval fakultu novinářství a osvěty UK v Praze. S přestávkou v sedmdesátých letech se plně věnuje publicistice. Působil jako zpravodaj, fejetonista v Kulturní politice, Zemědělských novinách, Večerní Praze, Květech a dalších médiích, spolupracoval s řadou jiných redakcí včetně Českého rozhlasu a České televize.
Jan Petránek
Před pražským jarem 1968 působil v Československém rozhlase. Pro své proreformní vystupování v letech 1968 a 1969 však byl nucen za normalizace manuálně pracovat. Stal se signatářem Charty 77 a přispíval do samizdatových Lidových novin. Novinářské práci se věnuje i po odchodu do důchodu roku 1993.
Vladimír Príkazský
Vystudoval gymnázium ve Skalici. Humanitní obor na vysoké škole nemohl z politických důvodů studovat, protože byl vzdáleným příbuzným Vladimíra Clementise. Absolvoval dva roky na stavební fakultě, následně prodělal základní vojenskou službu a vyučil se horníkem. Psal pro Československý rozhlas, kam v roce 1958 nastoupil do redakce vysílání pro děti a mládež v Praze. Podílel se na rozhlasových pořadech Pionýrská jitřenka a Mikrofórum. Je autorem několika rozhlasových her pro děti a televizních inscenací. Absolvoval Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. V lednu 1969 se podílel na zpravodajském pokrytí událostí okolo smrti Jana Palacha. Byl členem KSČ, ale za normalizace z ní byl vyloučen a musel opustit svou profesi. Následoval i zákaz publikování a do roku 1989 pracoval jako řidič stavebních strojů v podniku Státní rybářství. Byl mezi prvními signatáři Charty 77. Publikoval samizdat. V podniku Státní rybářství Praha totiž pracovalo několik dalších politicky pronásledovaných (Věněk Šilhán, Rudolf Zukal aj.), kteří se postupně dohodli na vydávání neoficiálního sborníku Ekonomická revue. Na přelomu 70. a 80. let působil jako její výkonný redaktor. Do profesního i veřejného života se vrátil krátce po sametové revoluci. V lednu 1990 se stal ředitelem vydavatelství a nakladatelství Lidových novin v Praze. 13. února 1990 byl jmenován ministrem bez portfeje ve vládě Mariána Čalfy. Portfolio si udržel do konce existence vlády, tedy do 27. června 1990.
Mirka Spáčilová
Studovala Fakultu žurnalistiky pražské Karlovy univerzity (od roku 1990 Fakulta sociálních věd) a při škole psala příspěvky do Svobodného slova. Po úspěšném ukončení univerzitních studií nastoupila do tohoto periodika do kulturního oddělení. V něm se zaměřovala na divadelní, televizní a filmovou kritiku. Po Sametové revoluci v listopadu 1989 změnila redakci a stala se členkou Lidových novin. Odtud pak následně přešla do Mladé fronty DNES.
Karel Mevald
Svoji cestu profesionálního fotografa nastoupil po studiu na reálném gymnáziu a vyučením se v oboru fotograf v rodinném fotoateliéru svého otce v Jíčíně. Zároveň absolvoval grafickou školu obor fotograf v Hradci Králové. V roce 1951 nastoupil do Československé tiskové kanceláře v Praze jako fotolaborant. V roce 1955 se stal redaktorem a fotoreportérem. Od roku 1980 řídil rovněž oddělení barevné fotoreportáže v ČTK. V letech 1984 - 89 byl předsedou klubu fotoreportérů Českého svazu novinářů. V roce 1991 odešel do důchodu a od té doby pokračuje i nadále v profesi fotoreportéra pro média a tisk na základě živnostenského listu. Od roku 1993 je také předsedou Spolku českých novinářů. V současné době se v rámci své profese věnuje živé, aktuální i nadčasové fotografii s nejširší tématikou. Za svoji kariéru vytvořil portréty řady významných osobností politiky, vědy, kultury a sportu i světového významu.